Pane Bamba „ale když jste mne povysadil u tý zídky, abych uviděl ty dva bejčky, vzpomněl jsem si na ten případ, jak služka ukazovala svěřenýmu chlapečkovi Zlatou Prahu, a když ho postavila na podlahu, ten kluk se skácel mrtvej k zemi, slyšel jste to?“ Neslyšel..,“ zbystřil básník. „To nebylo všechno, vrchol byl na soudě, když soudce křičel, ,jak se to jen mohlo stát!´ A ta služka, obryně jako vy, se optala toho maličkýho soudce, ,chcete vidět Zlatou Prahu?´ a soudce řekl, ,chci´. A ta služka stiskla dlaní hlavu toho soudce a vyzdvihla jej ke stropu. A když postavila toho soudce, skácel se a byl mrtvej taky!“ „To je syrák,“ řekl básník a zvedl oči k nebi a žaloval: „Já to špendlíčkem hledám a on,“ ukázal na majitele pohřebního ústavu, „on mi to takhle sype z rukávu!“ „Pane Kytka,“ přitulil se pan Bamba, „ten případ mi nedává spát, můj tatínek mi tolikrát ukazoval krásnou Prahu, ale nikdy se nic nestalo. Že by lidi byli dneska křehčí? Bohumil Hrabal